V Univerzitce se mohou rodiče těšit na psychomotorický workshop pod vedením Mgr. Jaroslava Vrbase, Ph.D. z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.
První ukázková psychomotorická lekce proběhne ve čtvrtek 1. 10. 2015 od 20.00 hodin v rámci první Školky pro dospělé (blíže Vás budeme informovat).
Děti se s psychomotorikou seznámí v průběhu roku během čtyř pohybových bloků.
Co je psychomotororika? Níže se dozvíte více:
Psychomotorika jako psychologický pojem
Pojem psychomotorika představuje v tom nejširším slova smyslu úzké spojení psychiky (duševních procesů) a motoriky (tělesných procesů, pohyb). Poukazuje tedy na těsnou souvislost psychického a motorického prožívání. Už od antického Řecka se traduje známé úsloví „Ve zdravém těle, zdravý duch.“. Pohyb představuje jednu ze základních složek udržení si zdraví, jak po fyzické, tak i po psychické a sociální stránce. Bohužel v dnešní době se věnuje motorickému vývoji a zařazování pohybových aktivit do školních činností velmi málo pozornosti (Hermová, 1994). Dochází často k oddělování těchto dvou složek, převládá důraz na rozvoj rozumových schopností, což má za následek nedostatečný motorický vývoj a s tím spojený i psychický.
V užším smyslu představuje psychomotorika souhrn pohybových motorických aktivit člověka, které jsou projevem jeho psychických funkcí a jeho psychického stavu. Znamená to motorickou akci vyplývající z oblasti psychických procesů (vnímání, myšlení, paměť) nebo psychických stavů (nálada, celkové ladění člověka) (Blahutková a kol., 2007). Spojitost mezi psychikou a motorikou můžeme pozorovat v běžném životě na každém z nás. Všechny pohyby jako např. úsměv, mávnutí ruky, ochablý postoj, mnutí rukou, vyjadřují duševní pochody, které se odehrávají v mysli člověka. Představte si, jak se vám rozbuší srdce, když se blíží milovaná osoba, jak se zvýší dechová frekvence, když se chystáte na obtížnou zkoušku, jak se vám potí ruce a klepou kolena, když se blíží chvíle Vaší první schůzky.
Ke konci minulého století se však pojem psychomotorika začal používat i v trochu jiné souvislosti, než jen spojitosti psychických a pohybových procesů. Tato souvislost je v něm zachována stále, ale postupně se tento pojem stal označením pro pohybovou výchovu, která klade důraz na prožitek z pohybu.
Psychomotorika jako zábavná výchova pohybem
Kořeny psychomotoriky coby zábavné výchovy pohybem spadají do období 20. let 20.století, kdy ve Francii vznikala léčebná tělesná výchova pro mentálně postižené. Cílem léčebné tělesné výchovy nebyl výkon, ale právě prožitek z pohybu, na jehož základě se zlepšovaly některé psychické funkce nemocných a postižených pacientů. Z toho postupně vznikla psychomotorika jako pohybová výchova nejen pro nemocné ale i zdravé a toto označení se zavedlo i u nás.
Psychomotorika je systém tělesné výchovy, který využívá pohybu jako výchovného prostředku. Hovoří se o výchově pohybem. Nesoustřeďuje se pouze na rozvoj pohybových schopností, na tělesnou zdatnost, ale i na psychickou a společenskou složku osobnosti každého jedince. Jedná se o formu pohybové aktivity, která klade důraz na prožitek z pohybu nikoli na výkon (Blahutková, 2003). Dbá, aby cvičení odpovídalo úrovni pohybových schopností žáků, a bere v úvahu i jejich psychické vlastnosti a také vztahy k jiným lidem. V psychomotorice se klade důraz na uvědomování si vlastních pocitů a citů. Vžít se do pocitů a potřeb druhých, chápat je a respektovat, co nejúže s druhými spolupracovat a pomáhat jim (Adamírová, 2003).
Cílem psychomotoriky je tedy především prožitek z pohybu, vytváření bio-psychosociální pohody, upevňování pozitivního vztahu k pohybové aktivitě, osobní růst, zdraví, rozvoj pohybových dovedností. V souvislosti s širším pojmem psychomotorika zde dochází k propojení, neboť se nejedná pouze o pohybovou výchovu, ale je zde zahrnut i osobnostní rozvoj nejen po stránce fyzické, ale také psychické a sociální.
Psychomotorika souvisí s mnoha jinými vědními disciplínami a je s nimi vzájemně propojena. Psychomotorika, je tedy výchova pohybem, můžeme zde pozorovat úzké spojení s pedagogikou. Dále má vliv na osobnost člověka. Díky ní často dochází ke kladným změnám vnějšího chování vzhledem k vlivu na emociální stránku osobnosti, což poukazuje na spojitost s psychologií (Blahutková, Koubová, 1995). Dále do psychomotoriky zasahuje sociologie, a to interakcí jedince s kolektivem, spoluprací, vzájemným kontaktem, způsoby komunikace apod. Pomocí psychomotoriky se také snažíme o rozvoj fyzické zdatnosti, rovnováhy a obratnosti, zde se tedy objevuje sepjetí s tělesnou výchovou, dále také s etikou, která učí odpovědnosti za druhého, poctivosti ve hře a vzájemné pomoci. Mezi související obory bychom mohli určitě zařadit i estetiku, kde se jedinec učí vnímat krásu pohybem, vyjádřit hudbu pohybem. V neposlední řadě se tu objevují i prvky ze sexuologie, kdy se při některých psychomotorických cvičeních a hrách odstraňují bariéry ostýchavosti mezi jedinci různého pohlaví v komunikaci či přímém kontaktu. V posledních letech dochází ke spolupráci i s dramatickou a výtvarnou výchovou (Blahutková a kol.,2007).
Oblasti psychomotoriky
V psychomotorice nejde pouze o to, aby člověk prožíval radost z pohybu. Jedním z cílů je také to, aby byl schopen pochopit a poznat sám sebe, našel kladný vztah ke svému okolí a dokázal navazovat kontakt s lidmi, kteří v něm žijí. Tím se vytváří základ pro vznik a udržování sociálních vztahů v průběhu celého života.
Szábová (2001) uvádí dělení psychomotoriky na několik dílčích oblastí:
a) Neuromotorika
Do neuromotoriky je zahrnuta jemná a hrubá motorika, koordinace pohybů, tělesné schéma, rovnováha a orientace v prostoru.
b) Senzomotorika
Senzomotoriku chápe jako motorickou akci nebo reakci jednotlivce na podněty zachycené zrakem, sluchem, hmatem, čichem, chutí atd. V psychomotorice se často využívá i hudební doprovod, neboť děti reagují na sluchové podněty, velmi spontánně vyjadřují své emoce motorickými projevy.
c) Sociomotorika
Sociomotorika představuje u nás málo používaný a známý pojem. Označuje pohyb, chování, akce a reakce člověka v rodině, škole, mezi vrstevníky, v zaměstnání, v různých charakteristických skupinách a vlastně ve společnosti jako takové.
Toto dělení je významné hlavně v raném věku dítěte, později se jednotlivé oblasti čím dál více prolínají, rozvíjejí se simultánně a vzájemně se velmi ovlivňují. Není možné je oddělit, naopak, je třeba využít toto mnohostranné působení k prospěchu jednotlivce nebo skupiny.
Podle Adamírové (2003) základem je získat pohybem co nejvíce zkušeností o osobě z hlediska fyziologického, kognitivního a emocionálního a umět je využívat pro své sebepoznání, sebezdokonalování, ale i chování a jednání. Rozlišuje tak tři kompetenční oblasti, které je potřeba rozvíjet. V každé z nich pak rozlišuje jednotlivé složky.
I. Kompetenční oblast (oblast vlastního těla a JÁ) obsahuje tyto složky procesu:
- schéma těla, jeho velikost, jednotlivé části
- svalové napětí a uvolnění, propojenost tělesného a duševního napětí
- stabilita a labilita – rovnováha
- klid, různé stupně zatížení (funkce vnitřních orgánů)
- prostor, pohyb v prostoru, jeho kontrola
- city a pocity
II. Kompetenční oblast (oblast materiální, věcná) zahrnuje následující složky:
- prostředí
- věci a předměty: přírodní materiály, předměty denní potřeby, náčiní i nářadí, specifické psychomotorické pomůcky
III. Kompetenční oblast (společenská) obsahuje tyto složky:
- sociální vnímání
- navazování kontaktů
- komunikace
- kooperace
- vytváření vlastností, odpovědnost, připravenost pomáhat
Z uvedeného přehledu je patrné, že sociální oblast je nedílnou součástí výchovy pohybem. Jak uvádí Dvořáková (2002, s.25), při některých pohybových činnostech si vystačí člověk docela sám, ale většina se odehrává s kamarádem, ve skupině, někdy ve spolupráci, někdy v soupeření. Dochází tedy k přirozenému pěstování jak osobnostních, tak sociálních vlastností a vztahů.
Významným pozitivním rysem psychomotoriky je, že její nároky zvládne každý. Vždy můžeme jednotlivá cvičení přizpůsobit úrovni a požadavkům dané skupiny, se kterou pracujeme. I lidé, kteří při běžném sportu nebo tělesné výchově nebývají úspěšní, nacházejí v psychomotorice své uplatnění. Jsou zde chváleni, povzbuzováni, což je pro ně samotné i pro jejich další vztah k pohybu velmi důležité (Blahutková a kol., 2007). V psychomotorice se naskýtá prostor právě pro navození příjemných pocitů a ventilaci či odstranění těch negativních, které mohou brzdit následný rozvoj v různých oblastech.
Použitá literatura
- Adamirova, J. Základy psychomotoriky. 2. vyd. Praha: ČASPV, 2000. 68 s.
- Adamirova, J. Hravá a zábavná výchova pohybem. Praha: ČASPV, 2003. 68 s.
- Blahutková, M. Psychomotorika. 1. dotisk 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 92 s. 1. dotisk. ISBN 978-80-210-3067-1.
- Blahutková, M., Klenková, J., Zichová, D. Psychomotorické hry pro děti s poruchami pozornosti a pro hyperaktivní děti. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-3627-7.
- Blahutková, M., Koubová, J. Psychomotorika aneb prožitek z pohybu. 1.vyd. Brno: CDVU MU, 1995. 57s.
- Csikszentmihalyi, M. Beyond Boredom and Anxiety. San Francisco: Josey-Bass, 1975
- Deci, E.L., Ryan, R.M. Intrinsic Motivation and Self-Determination in Human Behaviour. New Yoŕk: Plenum, 1985
- Dvořáková, H. Pohybem a hrou rozvíjíme osobnost dítěte. 1.vyd. Praha: nakladatelství Portál,s.r.o., 2002. 137 s. ISBN 80-7178-693-4.
- Mareš, J. a kol.: Sociální opora u dětí a dospívajících II. Hradec Králové, Nucleus 2002
- Hermová, S. Psychomotorické hry. 1.vyd. Praha: Portál, 1994.95s. ISBN 80-7178-139-8
- Szábová, M. Preventivní a nápravná cvičení.1. vyd. Praha: nakladatelství Portál, s.r.o., 2001. 143s. ISBN 80-7178-504-0
- Szábová, M. Cvičení pro rozvoj psychomotoriky. Praha: 1999. ISBN 80-7178-276-9
- Slepička, P.,Hošek, V.,Hátlová, B. Psychologie sportu. Karolinum, Praha, 2006. s.230. ISBN 80-246-1290-9
- Šimanovský, Z., Mertin, V Hry pomáhají s problémy. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-408-7
